Adolescence v pojetí Erika H. Eriksona

Erik H. Erikson (1902–1994), představitel neopsychoanalytického směru, rozvinul Freudovu teorii psychosexuálního vývoje do širší psychosociální koncepce, která zdůrazňuje celoživotní proces formování identity. Erikson rozlišil osm vývojových stádií, v nichž jednotlivec čelí specifickým psychosociálním krizím. Úspěšné či neúspěšné zvládnutí těchto krizí ovlivňuje další osobnostní vývoj. Adolescence, zhruba mezi 12. a 20. rokem života, představuje páté stadium této teorie a nese označení „identita versus konfúze rolí“ (identity vs. role confusion).

Psychosociální krize: identita versus konfúze rolí
V období adolescence dochází k zásadním biologickým, kognitivním a sociálním změnám, které přinášejí potřebu nového sebepojetí. Erikson zdůrazňuje, že adolescent hledá odpověď na otázku „Kdo jsem?“ a „Kam směřuji?“. Tento proces zahrnuje integraci dříve získaných zkušeností, hodnot, sociálních rolí a představ o sobě samém do soudržného a stabilního systému – identity.

Pokud je tato krize úspěšně zvládnuta, adolescent si vytváří pocit osobní identity, který mu umožňuje vstoupit do dospělosti s vědomím kontinuity a vnitřní stability. Naopak neúspěšné řešení krize vede ke konfúzi rolí, tedy k nejistotě ohledně vlastní role ve společnosti, hodnotové orientace či životních cílů. Tato nejistota se může projevovat například experimentováním s různými životními styly, extrémní konformitou či naopak opozičním chováním vůči autoritám.

Sociální kontext a význam „psychosociální moratoria“
Erikson popisuje adolescenci také jako období psychosociálního moratoria, tedy dočasného „odkladu“ závazků a plné odpovědnosti. Společnost v tomto období umožňuje mladému člověku experimentovat s různými rolemi, názory a profesními směry bez trvalých důsledků. Tento proces je nezbytný pro utváření autentické identity, která nevychází z vnucených rolí, ale z osobní volby a reflexe.

Důsledky pro další vývoj
Úspěšné vyřešení psychosociální krize adolescence vytváří základ pro rozvoj dalších psychosociálních kvalit v následujících fázích života. Erikson uvádí, že integrace identity je předpokladem pro rozvoj intimity v rané dospělosti. Naopak nedostatečně zformovaná identita může vést k obtížím ve vztazích, k vnitřní prázdnotě či k náchylnosti k extrémním ideologiím.

V pojetí Erika Eriksona představuje adolescence klíčové vývojové období, v němž se utváří základní pilíř osobnosti – pocit identity. Tento proces není pouze výsledkem biologického zrání, ale i sociální interakce a kulturních vlivů. Úspěšné zvládnutí psychosociální krize „identita versus konfúze rolí“ umožňuje jedinci vstoupit do dospělosti s jasným sebepojetím a schopností navazovat autentické, zralé vztahy.

Použité zdroje
Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: W. W. Norton & Company.

Erikson, E. H. (1950). Childhood and Society. New York: W. W. Norton & Company.

Erikson, E. H. (1977). Identity and the Life Cycle. New York: W. W. Norton & Company.

Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum.

Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing.

Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.

Nakonečný, M. (2013). Motivace lidského chování. Praha: Academia.